Richard Fremund (1928—1969), 19. září - 7. listopadu 2014

fremund

Žena s brýlemi, kol. 1959

olej a lak na plátně 73 × 92 cm Museum Kampa - Nadace Jana a Medy Mládkových
Foto: Václav Chochola archiv b & M Chochola

18. září - 7. prosince 2014

„Připadal nám jako z družiny lesního boha a měli jsme ho velmi rádi. Dodnes nemohu pochopit, že je mrtvý,“ napsal ve svých pamětech pár let po malířově smrti nakladatel Štorch-Marien.

Richardovi Fremundovi by dnes bylo 86 let. Byl jednou z nejvýraznějších osobností pražské umělecké scény přelomu pátého a šestého desetiletí. Všestranný malíř, kreslíř a grafik na sebe upozornil výstavou v Galerii Československý spisovatel v dubnu 1956, kterou deník New York Times tehdy označil za test umělecké svobody v komunistickém Československu. Výrazově se profiluje po svém následujícím pobytu v Paříži, kde má možnost seznámil se s díly klasiků francouzské moderní i soudobé malby.

Ve Fremundově díle se prolíná figurální a krajinářská složka. Charakteristické jsou abstrahované náměty městských krajin a českých vesnic, malované sytými olejovými barvami a temperamentním rukopisem. Na počátku šedesátých let krátce dospívá k plně abstraktnímu výrazu, jednomu z vrcholů své tvorby. Poté se přiklání k osobitější lyrické znakovosti, je ovlivněn pop-artem a novou figurací. Během těchto let se i díky spolupráci s divadlem Semafor stává známou osobností pražského kulturního života. Vytváří ilustrace, filmové plakáty, scéno-grafické návrhy. Výrazné je také jeho grafické dílo. V době Pražského jara několikrát navštíví Itálii, kde se v březnu 1969 koná jeho první samostatná zahraniční výstava. Dva měsíce poté tragicky umírá při autohavárii.

Výstava připravená pro Muzeum Kampa představuje čtyřicet předních prací průřezově připomínající autorovu tvorbu dvou poválečných desetiletí. Je sestavena převážně ze soukromých a institucionálních soukromých sbírek, doplněná malou kolekcí z fondů pražské Národní galerie. Připomíná význam a dílo tohoto malíře také v souvislosti s rozvíjející se tradicí soukromého sběratelství v Čechách. Již v průběhu pátého desetiletí 20. století se totiž „mladé“ Fremundovo dílo objevuje v trojici vyhlášených českých soukromých sbírek 20. století: v kolekci Vincence Kramáře, Jiřího Koláře a Josefa Sudka.

Výstava v prostorách Musea Kampa, spojená s křestem dlouho očekávané autorovy monografie, je současně malou připomínkou 45. výročí malířova úmrtí a následné posmrtné výstavy. Ta se v lednu 1970 konala jen kousek odtud přes řeku, v prostorách Mánesa. Mezi množstvím Fremundových přátel a příznivců vzbudila tehdy velký ohlas.

Marcela Chmelařová

Pohádkový svět Zdeňka Smetany

Rakosnik

18. července - 5. října 2014

Autor oblíbených českých večerníčků, animátor Zdeněk Smetana, představuje své nejznámější pohádkové bytosti Křemílka a Vochomůrku, Rákosníčka či Malou čarodějnici v Museum Kampa na Malé Straně. Součástí výstavy jsou nejenom originální kresby dětských postav, ale i unikátní kolekce suchých jehel, která divákovi přiblíží dospělejší stránku Smetanovy tvorby. Zároveň jsou prezentovány tři oleje květin, jež dosud nebyly nikde vystaveny.

Dzurko

Vladimír Kopecký, Východ slunce, 1972

akryl, linoleum, 170x122 cm, soukromá sbírka

25. dubna - 7. září 2014

Museum Kampa připravilo výstavní projekt, v němž představuje Vladimíra Kopeckého jako osobitého umělce, pohybujícího se nejen mezi dvěma médii - malbou a sklem, ale také v napětí mezi expresivní barevností a přísnou geometrií. Zaměřuje se na klíčová období jeho tvorby, tedy druhou polovinu 60. a počátek 70. let a pak na práce z posledních zhruba deseti let včetně dokumentace jeho realizací v architektuře. Nepomíjí však žádnou z etap umělcova tvůrčího vývoje. Výstava Vl. Kopeckého je jednu ze dvou stěžejních akcí výstavního plánu na rok 2014.
Výstava je připravena ve spolupráci s Retro Gallery, kurátorem výstavy je Martin Dostál.

Šíma

 

AS

 

Století pohrom – století zázraků Rudolfa Dzurka

Dzurko

Rudolf Dzurko, Století pohrom - století zázraků, 2001

barvená skleněná drť na skle,57 x 41,5 cm Muzeum romské kultury v Brně

28. 5. – 27. 7. 2014

Výstava probíhá v rámci Světového romského festivalu Khamoro.

Občanské sdružení Slovo 21 a Studio Production Saga pod záštitou Bohuslava Sobotky, předsedy vlády ČR a Tomáše Hudečka, primátora hl. m. Prahy.


Rudolf Dzurko se narodil 1. 7. 1941 v Pavlovcích na východním Slovensku. Od roku 1945 žil v everních Čechách ve sklářském regionu, později pracoval jako dělník ve zdejších sklářských závodech. Od počátku 70. let se Dzurko věnoval tvorbě obrazů z barevné skleněné drtě (sklářského odpadu), kterou lepil na skleněné tabule; originální výtvarná technika je jeho patentem. Zhotovoval také sochy z pískovce a ze dřeva. Rudolf Dzurko je nositelem Ceny Revolver Revue za rok 1996. Zemřel po dlouhé nemoci v neděli 23. června 2013. Byl to v Česku uznávaný naivní výtvarník a v rámci romské kultury snad vůbec nejznámější romský výtvarník u nás. Výstava je výběrem z Dzurkova obsáhlého a mnohovrstevnatého díla. Díla Rudolfa Dzurka, skleněné obrazy a sochy, jsou rozmístěny do prostoru podle čtyř témat: žena jako zásadní téma umělcovy tvorby i celoživotní pouti; svět Romů coby svět bídy i fantazie, bláznovství spojeného se silou přirozené lidskosti; cesty Romů a konečně ukotvení těchto romských cest v historických souvislostech druhé poloviny 20. a počátku 21. století. V Museu Kampa výstava potrvá do 22. 6. 2014 a poté pokračuje do budovy pořádající instituce, Muzea romské kultury v Brně.

?

Jiří John za obzor

5. prosince - výstava prodloužena do 14. dubna 2014

Kurátor Pavel Brunclík

John

Jiří John, Opuštěný stůl, 1972,
olej, plátno, Národní galerie v Praze
Fotografie©2013 Národní galerie v Praze

Přátelské setkání nad tvorbou Jiřího Johna

Setkání, které, jak doufáme, přispěje k oživení či obnovení vzpomínky na tohoto významného umělce, jehož dílo bylo předčasně uzavřeno.

Setkání je součástí doprovodného programu k retrospektivní výstavě
Jiří John: za obzor, která je v Museu Kampa k vidění do 23. února 2014.

Výstavu ve spolupráci s Museem Kampa připravil kurátor Pavel Brunclík u příležitosti 90. výročí narození umělce, jenž patří k výrazným osobnostem českého výtvarného umění šedesátých a počátku sedmdesátých let.

Setkání se zúčastní Pavel Brunclík, kurátor výstavy, Jiří Šetlík a Jaromír Zemina, historikové umění a spolu s Jiřím Johnem členové skupiny UB 12, Zdeněk Kratochvíl, historik filosofie, autor knihy Filosofie živé přírody, výtvarní umělci Anežka a Miroslav Kovalovi, účastníci kurzů kresby vedených Jiřím Johnem za doby jeho působení na Akademii výtvarných umění v Praze a další.

Také bychom Vás rádi pozvali na kurátorskou prohlídku výstavy Jiří John: za obzor s Pavlem Brunclíkem, která proběhne
v úterý 18. února v 17:30 hodin.

Vstupné na prohlídku činí 40/60 Kč.

V případě jakýchkoliv dotazů prosím, kontaktujte Lektorské oddělení.
Tel. +420 257 286 147, +420 777 357 480
email: lektorskeoddeleni@museumkampa.cz

Jiří John (1923-1972)

Když v roce 1947 procházel profesor Josef Kaplický svým ateliérem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, aby korigoval práce svých studentů, a zastavil se u nového obrazu Jiřího Johna Zima, byl na rozdíl od poznámek k pracím některých jiných studentů velmi stručný; po chvíli mlčení řekl jen − pane Johne za ten obzor bych chtěl jít, abych se setkal s tím, co je za ním… Víme to z vyprávění Adrieny Šimotové, pozdější ženy Jiřího Johna, která tehdy stála vedle nich, mezi ostatními. Tento motiv jsme přijali za nepřísnou formulaci východiska pro setkání s dílem Jiřího Johna, pro výběrovou retrospektivu, jíž chceme přispět k oživení a obnovení přímé zkušenosti s tvorbou umělce, jenž v podmínkách politicky se uzavírající či uzavírané poválečné československé společnosti patřil k nositelům podstatných humanistických hodnot české výtvarné kultury a zároveň, svým osobitým způsobem, i ke garantům její kontinuity s tvorbou meziválečných avantgard a jejich poválečných pokračovatelů.

John byl žákem Josefa Kaplického, spolu s Václavem Boštíkem, Adrienou Šimotovou, Stanislavem Kolíbalem, Alenou Kučerovou a dalšími členem skupiny UB 12, pedagogicky působil na Akademii výtvarných umění v Praze. Během šedesátých a na počátku sedmdesátých let, v době, v níž se jeho talent naplno rozvinul, se stal jednou z výrazných a profilujících osobností českého výtvarného umění. Narodil se v roce 1923 v Třešti, malém městě v centrální části Českomoravské vysočiny, kde žil (s vynuceným přeryvem totálního nasazení za okupace) až do svého odchodu na Státní grafickou školu v Praze, na níž studoval u prof. Zdeňka Balaše, a odkud pak po roce přešel na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. V námětové rovině jeho tvorby brzy převládl zájem o krajinu, nejdříve o krajinu, v níž vyrůstal, která mu byla v dětství a dospívání domovským okolím. Po studiích na UMPRUM, když se natrvalo přestěhoval do Prahy, přibylo do jeho námětového okruhu město, městské prostředí. Patrně i v souvislosti s dobovou tendencí civilismu. Zájem o krajinu přerostl u Johna na sklonku padesátých let v zájem o přírodu, o přírodu v její genezi, měli bychom možná říci o přírodu vůbec, a ještě spíše pak o to, co se v ní, jako původnější než příroda sama, projevuje a sděluje, aniž by bylo se zkušenostně dostupným v přírodě totožné a na ně samotné redukovatelné. V setkání s Johnovým dílem máme jistě před sebou obrazy venkovských krajin, městských zdí a osamělých staveb, travin, kapek, zrn v jejich klíčení, rostlin v jejich rašení i tlení, nerostů pod povrchem země, zim a nocí… neměli bychom však přehlédnout, že celé jeho dílo je možná především ve své podstatě řádoslovnou skladbou aktů, v níž John hledá a nachází nezjevnou souvislost − v souvislosti všeho − dostatečně nosnou pro sebezaložení, pro nalezení světlonosného základu pro toho, jenž chce být tichým a pozorným bratrem všemu sourodému, s čím se v jiném setkává…

Johnův talent se rovnoměrně rozvíjel v malbě, grafice, a vedle toho se přesvědčivě uplatnil také v ilustraci i dílech pro architekturu. Z autorů, na něž navazoval či kteří mu byli blízcí, bychom z historicky dávnějších snad mohli jmenovat, i když s určitou mírou nejistoty, Caspara Davida Friedricha, ale také Odilona Redona. Obecnější shoda pak bude u jména Josefa Šímy, s nímž se přes dobová omezení několikrát setkal. Jmenovat, byť s výhradou, musíme i Maxe Ernsta, u něhož patrně navázal mimo jiné na techniku grafáže, kresebného proškrabávání malby. Příbuznost nacházel v Morandiho meditacích věcí, věcnosti věcí, i v metafyzičnosti Georgese Braquea. Z českého prostředí mu byl vedle jeho ženy Adrieny Šimotové zvláště blízký Václav Boštík. Počátkem padesátých let přenechal Boštík Johnovi svůj ateliér. Od poloviny padesátých let na Johnovo pozvání spolu pracovali na Památníku židovských obětí v Pinkasově synagoze v Praze. Po dobu pěti let tam na stěny synagogy společně zaznamenávali bezmála osmdesát tisíc jmen těch, kteří padli za oběť nacistické zločinné zvůli. Tuto mezní konfrontaci s tragickým osudem současníků je třeba pokládat, a to v souladu s vlastním Johnovým stanoviskem, za integrální a velmi důležitou součást jeho tvorby. Lze v ní možná hledat jednu z podstatných souvislostí pro odpovídání na otázku, kde je v Johnových malbách či v jeho volné grafické tvorbě člověk. V krajinách z raného období jeho díla jej ve výtvarně explicitní podobě nepotkáváme, nepotkáme jej takto, až na několik výjimek, ani mezi opuštěnými budovami měst či mezi městskými zdmi, nepotkáváme jej ani v Johnových meditacích o mystériu živého v přírodě, genezi a smyslu spojení živého se zemí. Jistě, pole v Johnových krajinách jsou místem lidské práce, práce lidí pro lidi, místem, z něhož člověk odešel a kam se znovu, až nastane příslušný čas, snad vrátí. Rozkrojené jablko na Johnově obraze se nerozkrojilo samo. Hořící ohně na polích jsou také znamením lidské přítomnosti, stejně tak jako jím je opuštěný stůl s plodem ovoce, abychom neopomněli jeden z obrazů, jímž se sedmačtyřicetiletý těžce nemocný Jiří John se živými loučil. V kontextu celkové souvislosti Johnova díla je dle našeho soudu člověk v jeho obrazech přítomen nejpodstatněji v meditativním či kontemplativním sebevztažení toho, kdo v sebeuvolnění do otevřené vstřícnosti viděné, zjevující se prostřednictvím obrazotvorného jednání, uvádí v soulad s nejvýše myslitelným, které se zjevným bezprostředně nestává. V obraze nezpodobovaný člověk je v něm přítomen v pozici toho, kdo ve světle zjevujícího se nezjevného sebe přesahuje a naplňuje v hledání ztraceného nebo skrytého místa pro sebesplnění a dovršení živého a zprostředkovává tak perspektivu smíru a pokoje, nebo alespoň vytrvává v zápase o uchování jejich možnosti.

Zde bychom se snad mohli vrátit k úvodní vzpomínce na Kaplického setkání s Johnovou Zimou z roku 1947, jíž jsme tyto poznámky k výstavě díla Jiřího Johna začali. Obzor či horizont byl pro Johna od raného období jeho tvorby motivem z určujících a příznačných. Pro běžné vědomí je obzor hranicí na dohled, pokud k ní vůbec pozdvihne zrak. Hranicí mezi tím, co je dole a nahoře, hranicí mezi tím, co je viděné, protože je to před touto hranicí, a co je neviděné, protože je to právě za ní. Překročíme-li meze tohoto postoje, můžeme nahlédnout, že horizont, jako hranice rozdělující i spojující viděné a neviděné, probíhá uvnitř teritoria obzorem původně vymezeného, jako jeho neoddělitelná součást. A postoupíme-li ještě dál, můžeme si uvědomit, že hranice mezi viděným a neviděným, proměnlivá hranice zprostředkovávající jejich vzájemný vztah i souvislost, je s celou svojí dynamikou, kvalitou, orientací… hranicí v nás, že je z nás a námi. Cesta za obzor je pak cestou k sobě, cesta k rozvinutému chápání horizontu vede k idiognozi, k sebepoznání – u Jiřího Johna souvztažně udržujícího, potvrzujícího a prohlubujícího jeho schopnost sladit se s životním výrazem jiného či druhého živého, navázat s ním komunikativní vztah a přivést jej svou tvorbou ke slovu. Nebo ke společně sdílenému tichu…

Ještě jednu podstatnou a příznačnou stránku Johnovy tvorby bychom v této souvislosti mohli a měli alespoň připomenout. A tou je jeho výtvarná tematizace žitého času. Je patrně zřetelnější v autorově grafické tvorbě založené na práci se suchou jehlou. Už samotná kresebná čára vedená ocelovým rydlem v leštěné ploše měděné desky je projevem lineárního časového charakteru našeho jednání, a to v nejobecnějším smyslu toho slova. Následně pak plocha povstávající prostřednictvím rytých čar na desce a poté při tisku na povrchu grafického listu je mimo jiné jedinečným obrazem časového vědomí konstituovaného ve svém obsahu i formě reflektovaným obrazotvorným jednáním zprostředkovávajícím jednotu času zobrazovaného, zobrazujícího i zobrazování. Tedy nejenže John kresbou dává vyvstat do zjevu svébytnému času jiného či druhého. Kresbou či obecněji obrazotvorným jednáním evokuje prostor společného času a jeho genezi. Evokuje přítomnost jako událost setkání, jako nalézanou, rozpomínanou a alespoň v modu možnosti nepomíjející jednotu a současnost bytostí v různosti jejich a jimi naplňovaných časů. Obrazotvorností chce překonat a překonává, chce napravovat a napravuje zapomenutí souvislosti a sourodosti všeho a upravuje možnou cestu k jejímu obnovení.

Museum Kampa je i vzhledem k orientaci své základní sbírky a historickým souvislostem jejího vzniku záslužně zaměřeno na tvorbu autorů, kteří se profilovali v podmínkách politicky limitované tvůrčí svobody. Je dobře, že se s dílem Jiřího Johna můžeme u příležitosti 90. výročí jeho narození znovu setkat v tomto jedinečném kontextu tvorby jeho současníků a přátel.

Pavel Brunclík, kurátor výstavy

ST

 



Hlavní navigace: