HISTORIE VÝSTAV:

2012 2011  2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

Historie výstav 2011

Vladislav Mirvald

Obrázek

16. 9. - 27. 11. 2011

Dílo Vladislava Mirvalda se ve větším měřítku nedávno představilo v Západočeské galerii v Plzni. V menší kolekci soustředěné na jedno téma ho návštěvníci muzea jistě ocení na komorní výstavě připravované Museem Kampa . Spatří některé dosud nevystavené práce umělce, který ve svém výtvarné projevu vycházel ze zkoumání náhody i zákonitostí deskriptivní geometrie.  

baselitz_foto

Georg Baselitz - Volk Ding Zero

Skulptura Volk Ding Zero – Folk Thing Zero (2009) Georga Baselitze (nar. 1938) je tři metry vysoký bronz, který byl odlit na jaře roku 2009 podle Baselitzovy vlastní pomalované skulptury z cedrového dřeva. Asi půldruhé tuny těžká patinovaná bronzová socha představuje muže pomalovaného modrou a bílou olejovou barvou, který sedí na stoličce s nohama v klasických dámských lodičkách s vysokými podpatky. Na hlavě má tento muž, zamyšleně se dotýkající pravou ruku spánku, bílou čepici, která svým tvarem připomíná papírovou čepici, jakou si člověk sám zhotovuje z novin jako ochranu proti kapkám barvy. Skulptura má syrový, expresivní výraz připomínající hrubou kresbu. Její hlava je vlastní podobiznou umělce, první tohoto druhu v bronzu.

 „Zero“ znamená název firmy vyrábějící barvy, která se specializuje na laky a lazury, a nijak tudíž nesouvisí s možnou domněnkou kunsthistoricky vzdělaného pozorovatele, který by jej mohl případně spojovat se známým uměleckým seskupením stejného jména z pozdních padesátých a počátku šedesátých let. Toto zmatení je projevem typického Baselitzova humoru.

 Sedící pozice skulptury Volk Ding Zero – Folk Thing Zero (2009) s rukou na spánku odpovídá gotickému motivu Odpočívajícího Krista s tím jemným rozdílem, že muž se nedívá dolů, nýbrž hledí před sebe do dálky. Levá ruka lehce předkloněného sedícího muže se opírá o koleno, pravá se dotýká spánku. Tento figurální typus odráží „osamělé snášení největší možné bolesti“, formálně často jen načrtnuté neohrabanými schematickými končetinami, kdy „v popředí stojí fyzická odhodlanost“ (dr. Thomas Kellein, 2009). V okolí umělcova rodiště Deutschbaselitz v Sasku u polských hranic stojí skulpturální zpodobení Odpočívajícího Krista na mnoha místech. Motiv se koncem 15. století v Německu vyskytoval často a dodnes ho nacházíme v lidovém umění v Polsku i jihovýchodní Evropě. Georg Baselitz sbírá po léta zejména africké lidové umění, které ho inspiruje a fascinuje. Patos v německém lidovém umění s pohledem zobrazované figury k zemi překonává Baselitz u skulptury Volk Ding Zero – Folk Thing Zero (2009) strnulou pozicí hlavy sedícího, který hledí před sebe, čímž rovněž získává totemové příznaky afrických figur, podobně jako je ztopořený penis přejatý z afrického kmenového umění. Definitivní rozchod s tradičním předobrazem Odpočívajícího Krista představuje monumentalita skulptury a ženské střevíce, jež sedícímu muži ve své neohrabané masivnosti propůjčují navíc jisté brachiální rysy. Podobně jako v hrdinských obrazech ze šedesátých let tu Baselitz představuje životem zkoušeného člověka, kterého utrpení nezdolalo a jenž sám znovu začíná od nuly s pohledem upřeným vpřed – i když poněkud apatickým.

Ak. arch. Daniel Dvořák

Jindřich Vik

5. 8. – 18. 9. 2011

Sochařka Jindra Viková, s níž se znám a přátelím víc než dvě desetiletí, se mě někdy v roce 1996 zeptala, zda se nechci podívat na to, co po sobě zanechal její zemřelý otec Jindřich, malíř samouk. K malování a kreslení ho podnítila ona, aby ve stáří snadněji přemáhal sílící omrzelost a nudu a aby se mu opět chtělo žít. To mě zaujalo, poněvadž už dlouho mě přitahují tvůrčí typy z okraje uměleckého světa, mající k výtvarné činnosti často mnohem hlubší motivaci než leckdo z těch, kteří se pohybují na výsluní obecného zájmu. Drobné výtvory pana Vika jsem si tedy prohlédl a mé zaujetí se změnilo v nadšení. Toho čím dále osamělejšího muže připoutala k tužce, k peru a štětci hlavně potřeba uvědomit si, co je jeho svět a kdo je on sám – nešlo mu o nic menšího, než o vlastní identitu. To, co mu táhlo myslí, zachycoval pak způsobem neumělým a často naivním, ale výtvarně působivým, a mně se líbila právě ta jeho snaha vyjádřit se navzdory nezkušenosti a neškolenosti, ta nedotčenost profesionálními konvencemi, ta vnitřní čistota. A tak jsem o něm napsal poměrně obsáhlou stať a dal jí název Muž, který maloval moře, poněvadž fenomén moře Jindřicha Vika fascinoval – fascinoval tím víc, že se k němu nikdy nedostal. Proto mohl malbou zaznamenávat jen svou utkvělou vizi moře, a toužebně to dělal zas a zas, stále znova – a stále stejně, ať si je umístil kamkoli, ba i tam, kde ve skutečnosti není. Můj článek vyšel v časopise Revolver Revue, na existenci pana Vika potom upozornila televize, byl o něm natočen film, s Jindrou jsme uspořádali několik výstav, vyšlo album a knížka s barevnými reprodukcemi, zájem o Vikovu tvorbu projevila i cizina a z muže malujícího moře se stal pojem. Díky Muzeu Kampa se teď s jeho obrázky může seznámit i veřejnost v Praze, a to je zatím vrchol jeho posmrtné umělecké kariéry …

Jaromír Zemina

Obrázek

Věra Janoušková - Intuice a řád

17. 6. - 9. 9. 2011

Otevření Muzea Věry a Vladimíra Janouškových, k němuž dojde v bývalém pražském ateliéru obou umělců na podzim tohoto roku, předchází výstava Věry Janouškové v Museu Kampa. Na ní jsou k vidění pozoruhodné soubory koláží a osinkocementové a svařované sochy. Věra Janoušková je sice známá hlavně jako sochařka, ale rovnocennou součástí jejího díla jsou koláže, kterých vytvořila stovky. První z nich jsou textilní, sešívané z ústřižků látek. Pozdější pak vznikaly klasickým způsobem z papírů. Objevují se na nich obdobné náměty jako v sochách a objektech. V různých podobách a variantách na nich umělkyně ztvárňovala hlavy, figury či symboly, někdy však směřovala i k čisté abstrakci. Koláže vytvářela za použití nejrůznějších materiálů (barevné a propalované papíry, strhávané vrstvy z plakátových ploch, motivy vystřižené z časopisů, střihy, průsvitné hedvábné papíry). Většinou jsou koláže dotvářené a oživené kresbou tužkou, perem nebo fixy. Nadace Věry a Vladimíra Janouškových se stará o poměrně rozsáhlé sbírky, k nimž patří rozsáhlá kolekce koláží nejrůznějšího typu od raného období až po série vznikající takřka až do autorčiny smrti. Patří jí i řada soch a objektů od raného až po pozdní období.

Jiří Machalický, kurátor Musea Kampa

Vasilij Kandinskij, František Kupka a Arnold Schönberg

12. 5. – 30. 8. 2011

Abstrakce a atonalita: Dobrodružství chromatiky


Výstava tří významných osobností -Vasilije Kandinského, Františka Kupky a Arnolda Schönberga má šanci se stát zajímavou událostí letošní sezóny. Kandinskij je Praze, stejně jako Schönberg, vzácností a spojení má navíc vnitřní logiku. Jde totiž o koncept založený na zkoumání vztahu mezi abstrakcí a atonalitou, jejichž podstaty se v mnohém blíží. Vždyť zákonitosti hudební a výtvarné kompozice se na počátku minulého století do značné míry propojily.

Výstava těchto tří umělců se zcela přirozeně odehrává právě v Museu Kampa, které vlastní rozsáhlou a kvalitní kolekci Františka Kupky, v níž je řada důležitých obrazů a kreseb právě z období přechodu k čistě abstraktnímu projevu, který měl u Kupky velmi složitý vývoj, naprosto odlišný od ostatních průkopníků abstraktního malířství. Vasilij Kandinskij dospěl k abstrakci ve stejné době, ale na základě zcela odlišných myšlenkových pochodů. Byl inspirován spíš přírodními procesy a jejich složitými proměnami. Arnold Schönberg zase propojuje hudební objevy s výtvarnými, i když těžiště a hlavní přínos samozřejmě spočívá v hudbě.

Navíc se tato výstava propojuje s letošním ročníkem Pražského jara, čímž získává další rozměr, protože se objeví v jeho programu a přiláká tak další zájemce. V Museu Kampa při této příležitosti proběhnou některé koncerty zařazené do programu festivalu. Na projektu se významně podílí Dr. Jaroslav Bláha, který ho před dvěma lety inicioval a který se dlouhodobě zabývá vztahem mezi hudbou a výtvarným uměním.

Spojení zmíněných tří uměleckých osobností není náhodné. Výstava vychází do značné míry ze skutečnosti, že Kandinskij a Schönberg byli v úzkém kontaktu a vedli spolu korespondenci, v níž si vyměňovali názory na vztahy mezi hudební a malířskou kompozicí, mezi barevnými a hudebními tóny. V tomto smyslu se zamýšleli nad tím, že vědci i umělci vypozorovali tyto souvislosti a vyvozovali z nich určité důsledky, které pak vedly k nebývalému posunutí ve vývoji v hudbě i malířství. Každá se tří zúčastněných osobností má však na tyto přesahy mezi hudbou a malbou osobitý pohled. Kupka je například skeptičtější, připouští vztahy mezi barvami a zvuky, ale zároveň říká, že nelze tyto vztahy brát doslovně. Není tedy podle něj možné, abychom neodlišili možnosti vizuálních a audiálních sdělení.

Výstava naznačuje, jak hudba ze své podstaty ovlivnila vývoj abstraktního malířství, ale že samozřejmě existuje i zpětná vazba. Dokládá také, že v tomto období, tedy kolem roku 1910, se začíná i dlouhodobý proces vzájemného prorůstání různých uměleckých oblastí, smazávání hranic mezi nimi, sbližování principů, na kterých jsou založeny. Výstava je v tomto směru zaměřena na jeden z těchto možných vztahů a přitom jeho důsledným zpracováním navazuje na výstavu Počátky abstraktního umění, která se uskutečnila před několika lety v Paříži. Veřejnost bude tedy mít v době Pražského jara jedinečnou možnost spatřit pozoruhodnou výstavu, která bude přirozeně pronikat výrazně pozměněnou stálou expozicí Františka Kupky v Museu Kampa. K výstavě bude vydán katalog v češtině a angličtině.

Kurátor výstavy: Christian Meyer

Nad výstavou převzali záštitu:

předseda vlády ČR RNDr. Petr Nečas

Ministr zahraničních věcí ČR Karel Schwarzenberg

Ministr kultury ČR MUDr. Jiří Besser

primátor HMP Doc. MUDr. Bohuslav Svoboda, CSc.

Starosta městské části Praha 1 Ing. Oldřich Lomecký

velvyslanec Francouzské republiky v České republice J. E. Pierre Lévy

velvyslanec Rakouské republiky v České republice J. E. Ferdinand Trauttmansdorff

Generální partner:

Erste Stiftung

erste

 

Partner:

Rakouské kulturní fórum

 neues bild

Zvláštní poděkovaní:

Arnold Schonberg Centru

m, Rakouské velvyslanectví, Francouzské velvyslanectví, Pražské jaro, Hl. město Praha, Praha 1, Ameropa, Uniqa

marianne

logo

Obrázek

Speciální poděkování:

Ameropa - Mezinárodní hudební festival a kurzy komorní hry

ameropa

Mediální partner:

The Prague Post

prague_post

Milan Grygar: Antifony a Partitury

6. května - 31. července 2011

Výstava Milana Grygara se stala přirozeným vyústěním zájmu Medy Mládkové o jeho dílo. Je totiž již dávno ve sbírkách zastoupen nejen kresbami, ale nyní také významnými obrazy, které jsou již určitý čas zapůjčené v rámci stálé expozice. Projekt se uskutečňuje ve výstavních sálech přízemí hlavní budovy Musea Kampa, kde nesporně vyzní soubory umělcových monumentálně cítěných obrazů, akustických kreseb partitur. Přirozenou součástí rafinovaně uspořádané výstavy (a zároveň hudebního festivalu Pražské jaro) se stává koncert hraný podle umělcových kreseb.


Zdeněk Sýkora

3. 2. 1920 v Lounech – 12. 7. 2011 v Lounech

15. 7. - 2. 8. 2011

Zdeněk Sýkora jistě patří k nejvýraznějším osobnostem českého umění druhé poloviny minulého století. A vedle Jiřího Koláře, Karla Malicha a Adrieny Šimotové také k těm, kteří se nejvíc prosadili i v mezinárodním měřítku. Jeho tvorba je velmi originální. Sám říkal, že se inspiruje hlavně krajinou, že pozoruje kontury i hloubku Českého středohoří z okna svého lounského ateliéru. Také však dospěl ke strukturám, vycházejícím z určitých pravidel i náhody, která je nedílným předpokladem vzniku jakéhokoliv řádu. Meda Mládková pravidelně sledovala Sýkorovu tvorbu již od své první cesty do Československa, uskutečněné po dlouhých letech emigrace. Do svých sbírek získala kromě souborů grafických listů čtyři důležité obrazy, z nichž dva byly vybrány pro umělcovu retrospektivu, pořádanou v loňském roce Galerií hlavního města Prahy k malířovým devadesátým narozeninám. Tentokrát připravilo Museum Kampa k poctě právě zemřelého Zdeňka Sýkory komorní výstavu ze svých sbírek, zaměřenou hlavně na grafiku. I na těchto souborech serigrafií je možné vidět logiku umělcova vývoje, směřujícího od raných struktur 60. let k pozdějším liniím, které ovšem z původních struktur přirozeně vycházely. Jiří Machalický

PAVEL BRUNCLÍK: Češi Portrait gallery

1. dubna - 12. června 2011

Výstava je unikátním projektem fotografa Pavla Brunclíka. Portrétovanými jsou české osobnosti, které patří k duchovní špičce národa. Jsou mezi nimi vědci, spisovatelé, dramatici, herci, lékaři.

Pavel Brunclík se kromě dalších témat (krajina, lidská postava) systematicky zabývá portrétní fotografií. Vybírá si osobnosti z různých oblastí (umění, věda, politika,...). Dokáže vystihnout jejich vlastnosti, zachycuje je v charakteristických postojích. Kompozice je někdy pečlivě připravená, ale jindy v ní autor pracuje také s náhodou. Volí vhodné prostředí, které danou osobnost ještě výrazněji přiblíží. Snímky jsou někdy černobílé, jindy barevné, ale vždycky jsou v nich důležité světelné vztahy. Pavel Brunclík, vytvořil přes padesát fotografií, z nichž vybral ty po obsahové i formální stránce nejzdařilejší. Vedlejším kriteriem  se pak stal vztah jednotlivých osobností k výtvarnému umění a instituci Musea Kampa, kde se výstava uskutečňuje.
Jiří Machalický
Kurátor

Plakáty z divadla Ypsilon

Z ř i z o v a t e l h l a v n í m ě s t o P r a h a

Plakáty Jana Schmida pro Studio Ypsilon Čtyřicet pět let Studia Ypsilon a výstava divadelních plakátů Jana Schmida

Oslavy 45. výročí SY symbolicky zakončí výstava divadelních plakátů režiséra a výtvarníka Jana Schmida. Na vernisáži této výstavy, kterou zahájíli J. Kroutvor a B. Nuska, byly pokřtěny jak katalog, tak i exkluzivní kalendář dvanácti plakátů J. Schmida.

„Poznámka k této mé výstavě v bývalé konírně Sovových mlýnů na Kampě. Protože moje plakáty jsou součástí divadla, které uskutečňujeme, mohou sice existovat samy o sobě, ale dělány jsou především jako přesah inscenace z hlediska paměti o divadle, které se hraje vždycky jen právě dnes a v určitém čase, anebo jsou v něčem předobrazem toho kterého připravovaného divadelního kusu. Proto se bude i během výstavy někdy něco živě v této prostoře předvádět (někým z Ypsilonky), zpívat, promlouvat, hrát, improvizovat. Jsem rád, že tato výstava tak může mít trochu charakter náhody, být občasným akčním dějištěm, aby představené výtvarno bylo trochu součástí elementární celistvosti. K tomu všemu přeji chuť, přízeň a zlomení vazu!“

Jan Schmid

Jubilejní 45. sezóna Studia Ypsilon byla zasvěcena nejen oslavám zmiňovaného výročí, ale nesla se ve znamení návratů ke kořenům, připomínání ypsilonkovských libereckých začátků. Tento návrat ke zdrojům, k ypsilonkovské tradici, předznamenaly již premiéry roku 2009 inscenací Arnošta Goldflama „Babička se vrací“ a Jana Schmida „TGM – Masaryk mezi minulostí a dneškem“, 9. listopadu 2010 se uskutečnil slavnostní večer (v jeho průběhu prošli jevištěm Ypsilonky všichni současní členové SY i ti, kdo se v minulosti na vývoji Ypsilonky umělecky podíleli) který natáčela ČT. Během listopadu proběhly i jiné speciální akce – další ročník „Cute“ festivalu, netradiční ypsilonkovské „sympozium“ a happening tzv. mladé Ypsilonky „Kačeři pod lampou“.

Partnerem oslav 45. výročí Studia Ypsilon byla firma Optys Opava

Výstava trvala od 17. prosince 2010 do 20. března 2011.



Hlavní navigace: