HISTORIE VÝSTAV:

2012 2011  2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

Historie výstav 2009

Václav Jíra: Strojky II.

Stroje a strojky Václava Jíry jsou vytvořené z technických součástí nejrůznějších výrobků, které původně měly svou jasnou funkci, ale již dosloužily-různé části z nich potom výtvarník sestavil do nových, překvapivých kontextů, jimž je společné to, že jakmile jsou zapnuty, začnou vykonávat nějaký pohyb, někdy komický, někdy absurdní, někdy lyricky hravý....

4. listopadu - 17. února 2010, pokojíček

  Zdeněk Sýkora – Karel Malich: Linie a dráty – Dialog

Koncepci společné výstavy Zdeňka Sýkory a Karla Malicha připravil významný německý teoretik Hans – Peter Riese. Je založena na porovnání vývoje obou umělců v posledním dvacetiletí. Sýkora bude zastoupen výběrem z obrazů, v nichž pracuje s barvami a liniemi. Každému obrazu odpovídá „drátěný“ objekt od Karla Malicha, který pracuje s liniemi protínajícími prostor. Srovnání vyznívá zajímavě v tom, že formálně příbuzná díla mají odlišná východiska.

2. října - 10. ledna 2010, prostor pod terasou

Cobra400

CoBrA: Umění bez hranic

Skupina umělců nazvaná CoBrA vznikla v poválečné éře jako iniciativa, která měla přispět k překonání rigidních akademických pravidel i existujících tradic prostřednictvím spontánního projevu, založeného na fantazijní představivosti dětí nebo mentálně postižených. Umělci skupiny CoBrA také nacházeli inspiraci v mytologickém nebo prehistorickém umění. Jejich umění překračuje hrůzy druhé světové války a moderní civilizace jako takové díky svému zaměření na zdánlivě dětské náměty jako jsou zvířata, nadpřirozené bytosti nebo také masky. Název CoBrA je odvozen od jmen tří evropských velkoměst – Kodaně, Bruselu a Amsterodamu, ze kterých umělci tvořící tuto skupinu pocházeli. Jejich svérázný projev zformoval jedno z nejplodnějších uměleckých hnutí druhé poloviny 20. století.

27.5. – 10. 9.2009, výstavní prostor tzv. konírny

Beckmann105

Max Beckmann: Obrazy, kresby, grafiky

Museum Kampa připravuje výstavu obrazů, kreseb a grafik Maxe Beckmanna, nejvýznamnějšího německého umělce první poloviny 20. století. Práce tohoto umělce, který po první světové válce rozvíjí figurativní malbu jako vědomou odpověď na abstraktní tendence v umění, bude možné v Praze vidět poprvé.

V jeho obrazech a grafikách se objevují gotické prvky a odkazy na křesťanskou ikonografii, prostřednictvím kterých Beckmann zpracovává aktuální témata jako je válka, život velkoměsta, násilí, strach a odcizení. Max Beckmann vychází z grafického pojetí malby, proto také věnuje čisté grafice nezvyklou pozornost. Jeho světoznámá grafická série „Die Hölle“ (Peklo) z roku 1919, která bude vystavena v Praze, patří jako neúprosná reakce na hrůzy války ke špičkovým dílům grafiky 20. století. Legendární je také jeho série z roku 1922 „Berliner Reise“ (Berlínská cesta) a akvarelová „Apokalypse“ (Apokalypsa) z roku 1941/42. Tyto série budou také vystaveny v Praze společně s dalšími kresbami a grafickými pracemi. Vrcholem výstavy jsou obrazy krajin a portréty z různých období, které vedle grafické dovednosti přesvědčí svoji nezvyklou barevností a obrazotvorností.

Museum Kampa je hrdé na to, že se mu podařilo zajistit zapůjčení obrazů tohoto umělce, které na trhu s uměním přesahují dvacetimilionové sumy a Max Beckmann se tak řadí k nejvýše oceňovaným umělcům dnešní doby.

Noemi Smolik

7.5. – 13.9. 2009, Schulzovo křídlo

cigler150

Václav Cigler: Místa setkávání

Přehlídka prostorových instalací Václava Ciglera (1929) s názvem MÍSTA SETKÁVÁNÍ byla koncipována do prostoru Musea Kampa, které se podílelo na přípravě výstavy a od roku 1999 se stalo pro umělce důvěrně známým prostorem. Václav Cigler byl jedním z autorů rekonstrukce musea.

Výstava reprezentuje pět nejdůležitějších principů jeho tvorby: sklo, prostor, voda, světlo, člověk. Představuje prostorové projekty, na nichž Václav Cigler pracuje již od roku 1957. Zamýšlí se v nich nad vztahem člověka a přírody. Zajímá ho působení světla v krajině, světelné efekty vodních hladin a řek, vizuální proměny při procházení krajinou. Ve svých projektech uvažuje o jejich organizování a akcentování, koncipuje vodou naplněné příkopy, vedené v geometrických a organických křivkách, nebo lávky protínající vodní plochy. Světlo používá jako prostředek pro vytvoření světelných koridorů, stěn, vytváří světelné plastiky rytmicky se rozsvěcující a mizející.

Procházení – kompozice čtyř skleněných hranolů (2008) je instalace s prostorovým schématem dvou dvojic šestimetrových skleněných zrcadlících hranolů, které pohyb člověka vedou směrem ke vstupu do muzea. Reflexní povrch hranolů vizuálně vtahuje okolní děje a vytváří projekce jak budovy Musea Kampa, tak samotného diváka. Světelná trasa (2009) je horizontální světelná linka, jež vede sevřené světlo umístěné mezi dvěma ocelovými prvky, je zamýšlena jako navádějící osa procházení.

V hlavním výstavním prostoru pod skleněnou lávkou vytváří autor nová díla vodní plochu nazvanou Vodní hladina, čeřená hladina, pulzující hladina (2009) a světelnou stěnu Světelné pole (2009). Prvky o rozměrech 2,7x9m ve své formě i symbolice vyjadřují základní prvky života – vodu a světlo. Pulzující vodní hladina je rozechvělá dvěma zdroji čeření, pomalou frekvenci čeření střídá následné zklidnění. Světelná plocha se rozzařuje, až zaplní prostor světlem a následně slábne.

Záměrem třetí instalace s názvem Místo setkání (2009, umístěné na terase se skleněnou lávkou nad hlavním výstavním prostorem, je podvědomě vyvolat prostorovou situaci ve tvaru jakoby skleněného „trychtýře“ s rafinovaně reflexivním povrchem o velikosti přibližně 15x15m. Zvýznamněné Místo setkání je intimní, otevřené, prosvětlené, jasné.

Touto přehlídkou Václav Cigler dokazuje, že disponuje výjimečným nadáním, díky němuž je schopen dosáhnout použitím zdánlivě jednoduchých výtvarných prostředků zásadních estetických účinků.

V rámci výstavy byla představena publikace zahrnující nejvýznamnější realizované i nerealizované prostorové projekty Václava Ciglera.Publikaci je stále možno zakoupit v muzejním obchodě.

Jana Šindelová

22.4. - 26.7. 2009, areál Musea Kampa

magnet150

Dalibor Chatrný: Provazem a magnetem

Pro Dalibora Chatrného je příznačné, že se nikdy nespokojuje s dosaženými výsledky. Dokáže v maximální míře využít každý objev, ale pak směřuje dál a odkrývá další možnosti a způsoby vyjádření. Neustále se vydává po nových cestách, experimentuje s nejrůznějšími technikami a postupy, aby co nejpřesněji vyjádřil vlastní představy. Brání se ověřeným a vyzkoušeným postupům, nachází nezvyklé výrazové možnosti za užití různých prostředků. Patří k těm, kteří důsledně spojují obsah s formou. V jeho projevu není nic samoúčelné. Na začátku je vždy základní myšlenka, z níž se teprve přirozeně odvíjí výtvarná podoba. Pro Dalibora Chatrného není ani tak důležitý výsledek, jako spíš proces, který k němu vede. Když se určitá linie uzavře, tak přichází období hledání a umělec mnohdy začíná z úplně jiného konce. Přitom se však dosavadní zkušenost samozřejmě promítá i do nových objevů.

Tato výstava je věnována dvěma okruhům, které se k sobě významově vážou. Jde o soubor obrazů, v nichž autor vytvářel linie a jejich soustavy provazy. Dospěl v nich k co nejúspornějšímu způsobu vyjádření. Podobně jako v obrazech s prořezávaným plátnem. Tentokrát šlo ovšem o metodu, kdy se materiál přidává a tvoří vlastně reliéf, zatímco v prořezávaných obrazech šlo o pronikání do dalších dosud neodkrytých vrstev a o prolínání různých prostorů. Do této kategorie patří instalace, ve kterých se dvě desky umístěné vertikálně a horizontálně propojí provazy, takže vznikne prostorová kresba.

Už v roce 1963 došel Chatrný ke kresbě magnetem na papíře. Využíval železné piliny a barvu, magnet byl umístěn pod plochou papíru. Šlo o obdobné experimenty, kterými se takřka ve stejné době zabýval Vladimír Boudník. Ten však fixoval podle siločar uspořádané železné piliny a z nich pak tiskl své listy. Od první poloviny šedesátých let pracoval Dalibor Chatrný čím dál intenzivněji s prostorem. V kresbách i obrazech se projevovalo jeho konceptuální myšlení, které se naplno prosazovalo od počátku sedmdesátých let.

Pozoruhodná a objevná je série objektů s magnety z roku 1972. Křehké a labilní kompozice jsou umístěny v plexisklových skříňkách. Vně i uvnitř jsou umístěné magnety, na nich jsou zavěšené kovové prvky, jejichž soustavy drží jen působením silového pole. Někde je třeba kovový proužek připoután lankem k dolní podstavě a využitím vlastností magnetu „visí“ ve vzduchu v přesně stanoveném místě. Zajímavé jsou i další konceptuální experimenty. Dalibor Chatrný si vložil do úst magnet. Na jeho tváři pak vznikl mohutný „plnovous“ z kovových pilin, opět přitahovaných magnetickým polem.

Výstava představuje sice jen úzké spektrum autorovy tvorby, ale snad tím výrazněji naznačuje principy, ze kterých po celý život vychází.

Jiří Machalický

13.2. – 10.5. 2009, výstavní prostor tzv. konírny

vikova small

Jindra Viková: Tváře - Fragmenty

Život nás unáší a my plaveme v jeho proudu. Vnímáme přitom nové a nové podněty, které se zachycují v naší paměti. Na mne vždy nejvíc působily tváře lidí, které potkávám, z nichž mnohé mizí v nenávratnu. Zůstává jen zvědavost, přemýšlím, co za nimi bylo skryto. Tyto vjemy postupně blednou a já se snažím z nich zachovat alespoň to nejpodstatnější pro mou představu. Jsou to malé střepy rozbitého celku – fragmenty minulých setkání…

J. V. 2008

Výstava "Tváře – fragmenty" je výběrem imaginativních portrétů Jindry Vikové z let 2006–2008, které jsou vytvořeny jako závěsné asambláže. Nejpodstatnější složkou v nich je silueta tváře na téměř listově tenkém porcelánu, umístěná v plexisklovém boxu. Tato nástěnná sekvence se prolíná s řadou dalších asambláží, jejichž motivem jsou ruce. Materiálem je tentokráte vosk. Výstavní instalace je doplněna příbuznou sekvencí prostorových plastik vytvořených opět z listového porcelánu nebo jen načrtnutých z drátů.

14.1. 2009 - 1. 3. 2009 v prostoru malé galerie



Hlavní navigace: