HISTORIE VÝSTAV:

2012 2011  2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

Historie výstav 2003

Fotografie Yoko Ono

Fotografie Yoko Ono - Jaroslav Brabec

Výstava představila několik souborů pozoruhodných snímků, které zachycovali konceptální umělkyni při tiskové konferenci a vernisáži její výstavy a přiblížily její zajímavou osobnost v okamžicích prožitých v Museu Kampa.

24. prosince 2003 - 30. března 2004, Museum Kampa

Yoko Ono

Women's Room - Yoko Ono

Dílo Yoko Ono je velmi rozmanité a těžko zařaditelné do předem daných kategorií. Patří k umělecké avantgardě, která nastoupila v šedesátých letech. Pracuje s nejrůznějšími médii, využívá možností fotografie, filmu, instalace, zvukových záznamů. Zabývá se happeningy a performancemi. Podílela se na činnosti hnutí Fluxus. Publikovala poezii a různé texty. Slavné je například její představení Cut piece z roku 1964, v němž si sedla do středu divadelního pódia, pozvala publikum k sobě a každý měl ustřihnout kousek jejích šatů. Bude promítán film, který byl natočen během provádění této performance v New Yorku v roce 1965. Do projektu Sky TV (1966) vstupuje cosi z jejího dětství. Základní pocit se nemění, i když léta utíkají a v průběhu času navštěvujeme nejrůznější místa a prostředí, která ovlivňují naši cestu. Souběžná zkušenost vyzařuje z Vertical Memory (1997). Projekt vznikl sestavením fotografií autorčina otce, muže a syna. Každá fotografie představuje muže, který na ni působil v některém z rozhodujících okamžiků jejího života. Blue Room (1965 - 2003) představuje vzpouru ženy žijící v nejskromnějších podmínkách malého bytu v New Yorku.

11. prosince 2003 - 29. února 2004, Museum Kampa

Dobeš

Plastiky - Milan Dobeš, Kurt Gebauer, Jiří Beránek

Milan Dobeš

Tvorba Milana Dobeše se formuje již od přelomu padesátých a šedesátých let. Je pro ni důležitý řád, který určuje skladbu jeho koláží, objektů a grafických listů. Jde v ní o soustředěné hledání vztahů mezi základními geometrickými prvky, které jsou často rytmicky uspořádány. Dochází v ní ke krajnímu zjednodušení prvků. Směřuje k promyšlené vyvážené skladbě, v níž hraje důležitou roli kontrast mezi černou a bílou nebo vztahy barevných tónů. Soustavy přesně rozvíjených křivek vyvolávají dojem pohybu. Ten pak vstupuje do kinetických objektů, v nichž autor pracuje se světlem v odrazech pohyblivých zakřivených zrcadlových ploch. Milan Dobeš systematicky a důsledně rozvíjí svůj svébytný projev, který se prosadil nejen doma, ale i v zahraničí. Stal se jedním z mála umělců, kteří se pohybují v přesně vymezeném poli, ale dovedou z jeho možností vytěžit maximum. Jeho práce se stává důkazem, jak je určitá část moderního umění úzce spjata s vývojem přírodních věd a technickým pokrokem. Přitom má vysoce emotivní účinky. Dobeš samostatně vystavuje od roku 1958, kolektivních výstav se zúčastňuje od roku 1956. Je zastoupen v Národní galerii v Praze, Slovenské národní galerii v Bratislavě, Museu Folkwang v Essenu, v MOMA v Chicagu a v mnoha dalších slovenských i zahraničních sbírkách. Ve sbírce Jana a Medy Mládkových je zastoupen několika objekty i grafickými listy.
Zvláštní poděkování Múzeu Milana Dobeša a Galérii KOMART.

Kurt Gebauer

Kurt Gebauer vystavuje v Museu Kampa své starší práce. Je pro něj příznačné, že dovede využít konkrétní prostor tak, aby se mezi sochami a prostředím utvořily nové souvislosti. V jeho tvorbě se projevuje cit pro vyjádření absurdity. Sochy Kurta Gebauera jsou mnohovýznamové. Mají společensko – politický podtext, propojuje se v nich ostrý nesouhlas s bujením totalitních režimů. Vyzařuje z nich otevřená či skrytá ironie, smysl pro utváření vlastního uzavřeného světa osobních představ a snů. Objevují se v nich jinotaje, zřejmé každému, kdo na vlastní kůži zažil “normalizační” období. Do jeho projevu se přirozeně promítají příběhy a situace, které formují náš život. Trvalou inspirací se Kurtu Gebauerovi stala jeho žena Libuše, jež se v jeho díle v různých podobách mnohokrát objevuje. Sochař často využívá pro svou hořce poetickou groteskní výpověď o dnešním světě pomíjivé prostředky. K jeho oblíbeným materiálům patří látky, pytlovina, provázky, plech, dráty, pletiva, umělé hmoty, lamináty, pryskyřice. Objevují se i přírodní prvky – kámen, písek, nať. Někdy sahá i k možnostem blikajícího elektrického prosvětlení nebo dokonce k pyrotechnickým materiálům. Současná výstava přechází z vnitřního prostoru do nádvoří Sovových mlýnů, oživeného půvabně rozsetými “příšerkami” a skupinami “klecí”, které mohou vyvolat představu hlav či figur. V Projevu Kurta Gebauera se prostupují různé principy. Vedle společensko – kritického tónu se v něm prosazuje smysl pro řešení prostorových vztahů, pro vytvoření jednolitého celku, pro sladění jednotlivých prvků na základě jasně cítěných kompozičních zákonitostí. Autor se dokáže vyjádřit formou zřetelných symbolů, jimiž reaguje na proměny vztahů ve společnosti. Jeho tvorba se od začátku sedmdesátých let vřazuje do celkového vývoje českého nezávislého umění. Volně se včleňuje do proudu nové figurace, navazuje na některé podněty pop – artu, ale především zůstává autentická v přímé reakci na současnou skutečnost.

Jiří Beránek

Jiří Beránek patří ke generaci, která nastupovala v první polovině sedmdesátých let. Brzy se stal jednou z nejvýraznějších osobností našeho sochařství. V jeho tvorbě se prosazuje expresivní vyjádření, monumentální cítění a smysl pro jasné uspořádání skladby. Autor se soustřeďuje hlavně na práci se dřevem. V ní spojuje dokonale ovládané řemeslo se ztvárněním představ vycházejících z pozorování přírody a pochopení procesů, které v ní neustále probíhají. Dosahuje napětí v neustálém prorůstání vnitřního a vnějšího prostoru. Své objekty a instalace, směřující k abstrakci, citlivě zasazuje do zvoleného prostředí. Do jeho díla se promítá hluboké pochopení různých uměleckých epoch. Jiří Beránek přirozeně navázal na odkaz minulých generací, ale přitom vychází především z přímého poznání současné skutečnosti. Jeho důrazný sochařský rukopis silně působí i na některé osobnosti mladší generace. Na této výstavě se sochař představuje instalcí, která se volně skládá z opracovaných kmenů, zachovávajících do určité míry přírodní tvary. Ve spojení s různým prostředím se proměňuje její kompozice a také její význam. V souvislosti se složitými osudy budov Sovových mlýnů symbolizuje jakési rozhraní mezi jistotou a nejistotou. Vyjadřuje autorův citlivý vztah k prostoru. Jeho tvorba je neustále živá, protože v nových přístupech reaguje na rozvíjející se vztahy, závislé v plynutí času na nejrůznějších okolnostech.

26. června - 17. srpna 2003, Museum Kampa

Albers

Josef Albers

Výstava Josefa Alberse, jednoho z nejvýrazějších představitelů Bauhausu, se konala od 15. června do 15. září 2002 v Múzeu Milana Dobeša v Bratislavě. Nyní se přenáší do Musea Kampa v Praze. Diváci se na ní setkají s několika obrazy a řadami serigrafií, zapůjčenými z kolekce italského sběratele Getulia Alvianiho. Soubor zahrnuje významné momenty Albersovy tvorby, doprovázené jeho vlastními komentáři, které vysvětlují jeho tvůrčí principy a postupy. Umělec studoval nejdříve na Akademii v Berlíně a v Mnichově a potom na Bauhausu, kde se od roku 1923 stal pedagogem. Byl ovlivněn Malevičovými výboji v oblasti abstraktní malby a sám směřoval k experimentální tvorbě, v níž měl blízko k László Moholy – Nagyovi, Walteru Gropiovi nebo Maxi Billovi. Zkoumal vztahy barev, tvarů a struktur a dospěl k vlastnímu nezaměnitelnému projevu. Soustřeďoval se na malbu a grafiku, ale vytvářel také objekty ze skla a písku a zaměřil se i na design a knižní úpravy. Důležité jsou i jeho teoretické úvahy, zabývající se významem barvy. Roku 1933 byl v Berlíně rozpuštěn Bauhaus a Albers odešel do Spojených států amerických. Pedagogicky působil na známé Black Mountain College (BMC) v Severní Karolíně, kde plně rozvinul svou pedagogickou a uměleckou činnost. Jeho pedagogické metody slavily velký úspěch a tak Albers působil na řadě amerických škol. Vedl například katedru designu v Yale, Max Bill ho pozval, aby přednášel na Hochschule für Gestaltung v Ulmu. Působil v Carnegie Institute v Pittsburgu, v Cambridge a jinde. Svůj teoretický systém odvozoval vždy z praxe a své teorie zase uplatnil ve svém vlastním díle. Zajímal se o umění předkolumbovské Ameriky a mexické umění, které mělo hluboký vliv na jeho kompozici.Využíval rytmizace jednoduchých geometrických tvarů, horizontálních a vertikálních linií. Ve své tvorbě dokázal vyjádřit pohyb a směřoval k op – artu. Dospěl k variacím geometrických struktur a postupnému zjednodušení na obdélníkové a čtvercové tvary za střídání různých hodnot barevných tónů. Jeho analýza barvy ho vedla k nové interpretaci a vnímání uměleckého díla. Josef Albers se věnoval několika základním tématům. K nejslavnějším patří Pocta čtverci, kterou rozvíjel od roku 1950 až do své smrti. Zabýval se různými technikami, užíval malbu, reliéf, litografii i serigrafii. Barvu označoval jako “relativní médium”, jehož účinky se mění v závislosti na podmínkách.

7. února - 16. března 2003, Museum Kampa



Hlavní navigace: