HISTORIE VÝSTAV:

2012 2011  2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001


Dialog

Dialog se dřevem - Emilie Benes Brzezinski

Emilie Benes Brzezinski (nar. 1932, Ženeva, Švýcarsko)

V sedmdesátých letech se zaměřila na monumentální dřevěné sochy. Užívajíc pilu a sekyru, vyřezávala tvary inspirované dřevy, nalezenými v polích, v továrnách, zahradách sousedů a na stavebních pozemcích.

Kromě četných samostatných a skupinových výstav se zúčastnila alternativních prostorových akcí. Velmi důležité byly pro vývoj umělkyně instalace na jejím pozemku ve Virginii, kde se představilo mnoho sochařů a také její vlastní práce.

Tvorba Emilie Benes Brzezinski je transformace zničených poškozených tvarů do nových, vytvořených lidskou silou.
Umělkyně ponechává stromům původní formu, ale ubráním hmoty proniká k jejich podstatě – jejich duši.
„Les“ a „Obři“ představují houževnatost kulturních kořenů v uměleckém výrazu. V jejích sochách se tak projevují prvky středoevropské kultury:

Obdiv a posvátná úcta k přírodě,
Láska ke dřevu jako prostředku k tvorbě,
Citlivost ke spiritualitě a tajemnosti lesa.

29. listopadu 2002 - 16. března 2003, Museum Kampa


Praha pod vodou - New York pod popelem - Martin Frouz, Praha - James Thomas & Kevin McKraty, New York

Fotografie: Praha pod vodou – New York pod popelem
Dvě tragédie:
Jedna vyvolává reakci nejen hrůzy a nenávisti vůči lidské zlobě a bezohlednosti, ale také velké solidarity a obětavosti. Druhá spíše smutek a zoufalství nad rozzuřenou přírodou, která odnesla nejen domovy, ale i milióny nenahraditelných dokumentů o staletém vytváření jedinečné středoevropské kultury.

Obě tyto tragédie změnily život ve dvou z nejkrásnějších měst světa. Všechny současné generace si budou při vzpomínce na toto neštěstí jasně vybavovat, co se v těchto momentech stalo, co zažily přímo nebo co sledovaly v televizi a byly tak konfrontovány s těmito katastrofami.

Praha – staré středoevropské město, které po staletí utvářela česko – německo – židovská kultura, New York – moderní město na novém kontinentě, kam se svobodně přestěhovaly milióny lidí z celého světa s přáním dát lepší život sobě nebo aspoň svým dětem.

Praha se vzpamatovává z hrůzy nepoznané více než století – díky solidaritě celého národa. New York, nejsvobodnější město na světě, kde dva nejvyšší mrakodrapy symbolizovaly kolektivní sílu poválečných generací – nepadl, jak si přáli teroristé, ale vyšel z této katastrofy ještě silnější.

29. listopadu 2002 - 31. března 2003, Museum Kampa

Po 11.9.

Po 11. září: Obrazy z Ground Zero - Joel Meyerowitz

Několik dní po zářijovém útoku na Světové obchodní centrum angažovalo museum města New Yorku Joela Meyerowitze, aby zdokumentoval zkázu i obnovu "Ground Zero", místa kde stála dvojčata, a jeho nejbližšího okolí.

29. listopadu 2002 - 6. ledna 2003, Museum Kampa Unipetrol ČEZ, a.s. ČESKÝ TELECOM, a.s. MERO ČR, a. s. Exportní garanční a pojišťovací společnost, a.s. Eurotel Praha, spol. s.r.o. Magazín Prague Leaders Pražská paroplavební společnost a. s. Agentura Easy Prague

Man Ray

Fotografie - Man Ray

Autorka a kurátorka výstavy: Helena Staub

Man Ray (1890 Philadelphie, USA - 1976 Paříž) „Man Ray je Man Ray, je Man Ray, je Man Ray.“ Tímto bonmotem charakterizovala Gertruda Stein autorovu mnohotvárnou a protikladnou uměleckou osobnost, obdařenou schopností vidět ve všem poezii a kráčející cílevědomě za svou vlastní představou avantgardního umění.

Man Ray, vlastním jménem Emmanuel Radnitzky patřil již v roce 1915 k umělcům, kteří rozpoznali potenciál fotografického média, poskytujícího víc než jednoduchou formu reprodukce reality. Experimentoval s novými technikami ve fotografii, která se tehdy zdála vzrušující a plná tvořivých příležitostí.

V roce 1921 se podílel na založení Newyorské dadaistické skupiny. Postupně se stal jednou z vedoucích postav vývoje amerického i světového moderního umění. Ovlivnil několik generací umělců. V roce 1921 Man Ray přesídlil do Paříže, centra progresivního umění té doby. Tam se seznámil také s francouzskými dadaisty, ale rozhodujícím momentem vývoje Rayovy tvorby bylo setkání se surrealisty. Pod jejich vlivem vytvořil i několik filmů a pokračoval v samostatné surrealistické tvorbě.

Původně malíř a přítel Picassa, Braqua, Domingueze, Maxe Ernsta či Henriho Millera a Avy Gardner, žil střídavě v Hollywoodu, New Yorku a Paříži. Světového uznání dosáhl proslulými díly, jako byl obraz Milenci, na němž plují oblohou obrovské rty, či dadaistickým objektem Dárek, kde z plochy žehličky trčí hřeby, ale především jako autor básnických fotografií, převracející naruby všechny konvence. Fotografickou techniku dal do služeb obraznosti, objevil solarizaci. Nejdůležitějším objevem Man Raye byly experimentální fotografie, tzv. rayogramy, v jejichž tvorbě pokračoval po příchodu do Paříže. Jeho bohatá a plodná představivost ve spojení s iracionálními technikami fotografických obrazů utvářených bez fotoaparátu plně odpovídá postavení fotografa s jednou nejvýraznějších invencí všech dob. S použitím média fotografie a montáže vnesl Man Ray do umění nový názor na užití jednotlivých prvků v celkové kompozici díla. Věnoval detailní pozornost znakům a fragmentům – očím, rtům, profilu a dodával tak fotografiím erotické napětí a pohyb. Dramaticky zvýraznil tajemnou ženskost. Svou popularitu v mondénní pařížské společnosti získal Man Ray stylizovanými a módními fotografiemi. Předním módním fotografem byl až do konce 30. let.

Výstava zahrnuje všechna tvůrčí období Man Raye: rayogramy, solarizované, surrealistické, módní a erotické fotografie, portréty přátel a vlastní portréty.

Fotografická díla byla zapůjčena panem Lucienem Treillardem, bývalým Man Rayovým asistentem, který věnoval v roce 1996 velkou část své sbírky negativů pařížskému Museu moderního umění – Centre Pompidou.

26. června - 18. srpna 2002, Museum Kampa

K poctě

K poctě výtvarnému týmu - 1. část sbírky Jana a Medy Mládkových

První část sbírky Jana a Medy Mládkových se otevírá v propojení s díly umělců, kteří se významně podíleli na současné podobě budov Musea Kampa. Důležitým prvkem se stává začlenění sklářů, jejichž projev již dávno není považován za užité umění, ale zasahuje do oblasti objektu, instalace či land artu. Václav Cigler patří k průkopníkům sochařského ztvárnění skla. Své objekty často začleňuje do přesně určeného prostoru, aby se tak staly přirozenou součástí prostředí, ať už jde o architekturu či přírodu, vnitřní nebo vnější prostory. Také v díle Mariana Karla se překrývají či prolínají jednotlivé tvůrčí oblasti. Objekty přerůstají do instalací, které jsou spjaté se zvoleným prostředím. Autor počítá se zrcadlením okolního světa a s různými ději, které se s jeho objekty přirozeně prolínají. Dana Zámečníková dokáže vrstvit nejrůznější příběhy a obrazy. V jejím projevu se tak překrývají vzpomínky na některé okamžiky a události s každodenními dojmy, tvořícími nedílnou součást našeho života. Díla těchto tří umělců se stanou součástí expozice, v níž se objeví expresivní proudy, figurální tvorba i geometrická abstrakce. Návštěvníci se tu setkají s významnými obrazy, sochami a kresbami umělců nastupujících koncem padesátých a počátkem šedesátých let. Jsou tu zastoupeny takové osobnosti jako Adriena Šimotová, Stanislav Kolíbal, Aleš Veselý, Miloslav Chlupáč, Eva Kmentová, Milan Grygar, Alena Kučerová, Věra Janoušková, Vladimír Janoušek, Zdeněk Sýkora, Jan Kubíček, Hugo Demartini, Radek Kratina, Jiří Načeradský nebo Otakar Slavík. Jedním ze svých nejvýraznějších a nejsugestivnějších drátěných objektů je tu zastoupen Karel Malich. Působivou rozměrnou chiasmáží se tentokrát představuje dílo Jiřího Koláře, jehož rozsáhlá kolekce tvoří jeden ze základů sbírky. Výraznou dominantu instalace tvoří Neprašova socha Račte točit. Svými slavnými Schody z počátku osmdesátých let se představuje sochařka Magdalena Jetelová. Za pozornost také stojí obraz Vladimíra Kopeckého. Ze slovenských umělců se sbírka může pochlubit takovými jmény, jako Jozef Jankovič, Rudolf Sikora nebo Zdeno Mayerčák. Paní Meda Mládková sledovala vývoj českého, slovenského, ale i maďarského, polského a jugoslávského umění od šedesátých let a věnovala se hlavně již zmíněným generacím a umělcům. To ale neznamená, že ji nezajímají další osobnosti přicházející na scénu až později. Mezi autory dnešní střední generace ji zaujala například tvorba Václava Stratila nebo Jiřího Kornatovského, jejichž kresby se na výstavě rovněž objevují.

26. června - 18. srpna 2002, Museum Kampa

Obrazy z let

Obrazy z let 1981 - 2001 - Zdena Strobachová

Kurátor výstav: Jaromír Zemina

Malba Zdeny Strobachové má velký dech a volá po velkých prostorách, v nichž teprve by se mohla plně uplatnit její význačná složka dekorativní. (Při někdejším malování divadelních kulis získala po této stránce mnoho cenných zkušeností.) Je u nás málo malířů povolaných tak jako Zdena k práci pro architekturu, a jsem přesvědčen, že pracovní metodou nejpřiměřenější jejímu nadání by byla ta, jíž zdobili stěny slavnostních prostorů staří freskaři. Také ve Zdenině malbě je něco trvale slavnostního, a nejen když jsou jejími náměty květiny. I nejprostší výjevy z člověčí každodennosti působí na Zdeniných rafinovaně barevných obrazech svátečně, jako velká zářivá oslava života, při vší svátečnosti neokázalá, při vší neokázalosti noblesní; pravá noblesa je vždycky nenápadná. I to Zdenu spřízňuje s takovými mistry francouzské moderní malby a kolorismu, jako byl Pierre Bonnard, Henri Matisse a Raoul Dufy. A neváhám říci, že magickou múzičností svých barevných akordů někdy tyto velké umělce předčí. Nedávno byly její obrazy vystaveny - aniž se o to při své plachosti snažila - v prostorách motolské nemocnice a já v tom spatřuji jakousi vyšší oprávněnost. Tamní lékaři a chirurgové dobře pochopili, že málokteré umění by na těchto místech bylo tak patřičné a žádoucí jako právě to její: neboť málokterý dnešní umělec nás svým dílem nabíjí tak kladně a pomáhá nám tak vydatně k radostnému pohledu na svět jako Zdena Strobachová, oslavující život tím vroucněji, čím bolestněji si uvědomuje jeho ohrozitelnost. Poděkujme jí za to!

26. června - 18. srpna 2002, Museum Kampa

Gerardo Rueda

Obrazy, sochy a koláže - Gerardo Rueda

Ve spolupráci s Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofía - Madrid

Španělský malíř Gerardo Rueda patří ke generaci nastupující těsně po válce. Jeho projev se formoval od pozdních čtyřicátých let. Od počátku se v něm prosazoval smysl pro vyváženou skladbu tvarů a barevných tónů. Přitom bylo pro něj příznačné lyrické cítění, s nímž vytvářel křehké a jemné variace, v nichž rozvíjel své myšlenky a nápady. V průběhu padesátých let převládalo v umělcově tvorbě ještě spíš racionální uspořádání a přesné rytmické řazení kompozičních prvků. Později se jeho projev obohacoval o prolínání nejrůznějších struktur. Umělec dospíval k velmi osobité obrazové formě. V ní hrál významnou úlohu princip skládání spojený s koláží. Vedle jasného řádu se prosazovala také náhoda, která spoluurčovala vývoj Ruedovy tvorby. Šedesátá léta se stala obdobím plodného hledání a nacházení a stále živé invence a inspirace. Od dalšího desetiletí se navíc rozvinulo dekorativní cítění, v němž mohl umělec tvořivě těžit z dosavadních zkušeností. Do konce života pak v bohaté syntéze naplňoval své představy, které vycházely z odkazu meziválečných avantgardních proudů a přitom reagovaly na současný život v jeho nejrůznějších proměnách. Zajímavá je Ruedova zřejmá spřízněnost s tvorbou některých našich umělců. Jeho čeští a slovenští vrstevníci dostali vzhledem k politické a tím i kulturní izolaci příležitost se prosadit až později. Přesto se však již kolem roku 1960 projevují pozoruhodné styčné body. Ruedovy obrazy a koláže počátku šedesátých let se svou meditativností a směřováním k přísnému řádu blíží soudobým experimentům Karla Malicha, který také dospěl ke geometrické abstrakci. Svým zkoušením různých výtvarných postupů se Rueda vydával podobnou cestou hledání jako Dalibor Chatrný. Dokonale vyváženým řešením prostorových vztahů a směřováním k monochromnímu pojetí je část jeho tvorby výrazově příbuzná Stanislavu Kolíbalovi. V přibližování k minimalismu je jeho projev srovnatelný s Janem Kubíčkem a Milanem Grygarem. Ruedova retrospektiva skýtá v reprezentativním výběru pohled na jeho soustředěné a přitom výrazově rozmanité dílo. Zároveň naznačuje, jak mohou mít umělci různých evropských kulturních oblastí k sobě blízko.

7. února - 31. března 2002, Museum Kampa MERO ČR, a. s. Exportní garanční a pojišťovací společnost, a.s. Eurotel Praha, spol. s.r.o. Magazín Prague Leaders Pražská paroplavební společnost a. s. Agentura Easy Prague



Hlavní navigace: