HISTORIE VÝSTAV:

2012 2011  2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

Historie výstav 2001

Sochy

Sochy - Miloslav Chlupáč

Retrospektivní výstava Miloslava Chlupáče se uskutečnila ve Státní galerii v Náchodě a v Centru Egona Schieleho v Českém Krumlově. Nyní je přenesena do pražského Muzea Kampa. Po chorvatské umělkyni Jagodě Buic jde o druhou expozici, která se v nedávno rekonstruovaných prostorách otevírá.
Miloslav Chlupáč se věnuje kresbě, sochařství i malbě. Jeho projev vyzrával již od konce padesátých let. Spojuje v sobě různé vlivy, neodmítá tradiční hodnoty ani současný vývoj. Vycházel z odkazu francouzského i českého kubismu. Navázal na meziválečnou avantgardu. Brzy dospěl k přesvědčivému vlastnímu názoru, v němž má stejnou důležitost forma i obsah. Dosahuje přesného kompozičního řešení v dokonale vyvážených vztazích mezi skladebnými prvky a celkem. Všechny podružné elementy jsou potlačeny. Jeho tvorba působí velmi střídmě a zároveň lapidárně. Je v zásadě figurální, ale dospívá ke krajnímu zjednodušení a zdůraznění příznačných rysů daného motivu. Někdy se dostává až na hranici čistě abstraktního vyjádření. Velmi důležitý je umělcův vztah k přírodě a také k prostředí, do něhož sochy vsazuje. V mnoha dílech spojuje přirozený tvar kamene s vlastními zásahy. Zdůrazňuje se tak jednota přírody a umění, souvislost mezi vesmírem a lidskou civilizací. Některé sochy jsou komorní, určené spíš pro uzavřený prostor, jiné monumentální a stávají se novými dominantami volné krajiny nebo městské zástavby. Výstava naznačuje vztahy mezi různými etapami, návaznosti mezi jednotlivými tématy a přísnou logiku celkového vývoje. V instalaci přerůstající do prostoru nádvoří můžeme sledovat významné souvislosti a myšlenkové přesahy. Výstavu doprovází autorova monografie, v níž se setkáme s uměleckohistorickým textem Jana Kapusty ml. a textem Zdeňka Palcra, teoretickými a příležitostnými statěmi Miloslava Chlupáče a s množstvím černobílých a barevných reprodukcí.

17. listopadu 2001 - 31. března 2002

Jagoda Buić

Tkané objekty - Jagoda Buić

První výstava v Museu Kampa, na níž se představí dílo Jagody Buic, je uspořádána k poctě dvou mužů: Jana Mládka a Hanse Wutkeho. Jan Mládek, můj manžel, byl od založení Mezinárodního měnového fondu v roce 1945 jedním z jeho prvních výkonných ředitelů a zastupoval Československo, Jugoslávii a Polsko. Byl přesvědčen, že vydrží-li kultura, přežije národ a nadšeně mi pomáhal podporovat kulturu v zemích okupovaných nejdříve komunistickými partajemi a pak ruskými vojsky. Hans Wutke, manžel Jagody Buic, byl viceprezidentem Světové banky a prezidentem Mezinárodní měnové korporace (International Finance Corporation) ve Washingtonu. Také on pomáhal, zejména pak od roku 1991, v době vypuknutí války v Jugoslávii, kdy Jagoda přerušila svou uměleckou dráhu, aby se plně věnovala humanitární pomoci Dalmácii, kde se narodila a kam se stále vrací. Naši manželé se bohužel dnešního dne nedožili. Tuto výstavu otevíráme k jejich poctě u příležitosti soutěže o cenu za nejlepší ekonomickou knihu roku 2001, která bude letos udělena v Praze. S dílem Jagody Buic jsem se setkala poprvé v roce 1971 na mezinárodní výstavě ROSK v Irsku nazvané „La poesie de la vision“, sestavené tehdejšími nejslavnějšími znalci moderního umění západního světa: Jamesem Sweeneym, ředitelem Guggenheimova musea v New Yorku, Wernerem Schmalenbachem, ředitelem Kunsthalle v Düsseldorfu a Pontem Huntenem, ředitelem Centre Pompidou v Paříži. Na této výstavě se Jagoda setkala s Henrym Moorem, který se pro její umění nadchl a stal se jejím věrným přítelem. Tento pozitivní kontakt s velkým sochařem a pochopení Jamese Sweeneyho, nazývaného pro svůj dokanalý instinkt na kvalitu uměleckých děl „americkým okem“, měly jistě velký význam na vývoj jejího umění. Dílo Jagody Buic vzbudilo na této prestižní výstavě velký zájem kunsthistoriků a ředitelů muzeí, přijíždějících podívat se na výběr zmíněných slavných znalců. Tento úspěch způsobil, že už v roce 1975 měla Jagoda samostatnou výstavu v Muzeu moderního umění města Paříže a ve stejném roce získala hlavní cenu na XIII. bienále v Sao Paolu. V sedmdesátých letech byli umělci, kteří nevstoupili do komunistické strany, v zemích bývalého východního bloku diskriminováni. Nesměli vystavovat, muzea je nesměla kupovat a proto jen ti nejsilnější vydrželi. Vlády podporovaly pouze umělce, kteří byli ochotni podřídit se režimu a pak také umělecká řemesla vynikající úrovně, kterými se mohly chlubit. V Polsku a Jugoslávii dosáhla vysoké úrovně tapisérie, v Československu sklo. Ušlo jim, že se rozvinula tvorba Jagody Buic v Jugoslávii, Magdaleny Abakanowicz v Polsku a Václava Ciglera v Čechách; tito umělci dospěli od dokonalého řemesla k velkému umění. S Jagodou jsem se znovu setkala roku 1979 v Dubrovníku, kde byla uspořádána její výstava ve velké hale na břehu moře. Myslím, že to byla jedna z jejích nejkrásnějších výstav, navíc v Dubrovníku, kde její dílo vzniklo a kam patří, stejně jako ona sama. Voda je její život. Je to element, který ji inspiruje a k ní a její tvorbě patří. Tam také vystavila „Raněnou holubici“, jedno z jejích nejlepších děl, které vznikalo jako protest proti okupaci Československa ruskou armádou v roce 1968 a které si přála a stále přeje věnovat Československu, ale které se stálým vystavováním značně poškodilo a musí být nejprve restaurováno. Při tehdejším setkání jsem ještě netušila, že bych jednou mohla sama zorganizovat její výstavu a to ještě v muzeu, které sama vytvářím a navíc v mé znovu osvobozené vlasti. Je to pro mě tedy šťastný moment mého života.

16. září - 28. října 2001, Museum Kampa



Hlavní navigace: